Tento příspěvek chci věnovat všem kreativcům, umělcům a tvořivým duším všeobecně. Mít nápad je jedna věc, ale jeho realizace je něco docela ...

Díla z bolavé inspirace

Tento příspěvek chci věnovat všem kreativcům, umělcům a tvořivým duším všeobecně. Mít nápad je jedna věc, ale jeho realizace je něco docela jiného. Pro mě je nejtěžší začít a pak u toho vydržet. Je tolik věcí, co mě zajímá a co bych chtěla dělat, umět. Vím, že nejlepší je vybrat si jednu věc a dát jí maximum, ale to mi asi bohužel není souzeno. Vždycky spadnu do rutiny a stereotypu, v tom se zacyklím a protože se nemůžu posunout dál a štve mě to, začnu dělat něco jiného. V horším případě nedělám nic - tomu říkám období hnití a jedno takové mám právě za sebou. 

Myslím, že v tom hraje roli nedostatek inspirace, protože ona zkrátka sama nepřijde, musí se hledat. Nebo přijde taková, která slouží jenom k tomu, aby ze sebe člověk dostal všechno negativní a nepříjemné. Díla, ať už výtvarná nebo literární, která vzniknou z takové té bolavé inspirace, bývají většinou skvělá. A samozřejmě neskutečně ozdravná. Pro tvůrce. Pro příjemce bývají spíš dojemná, deprimující nebo zase dál inspirativní. 

Osobně více tíhnu k těm dílům z bolavé inspirace, ale zároveň obdivuju tvorbu, která vzniká z radosti, lásky a pohody. A především ty, kdo na základě toho pozitivismu umí tvořit. Z takových věcí mám většinou pocit, že tak to má být, že tak je to správně. Já se o to pokouším, ale většinou marně. Moje tvorba je pro mě čistě sobecká terapie. Jsem ráda, když někoho zaujme, ale primárně to nedělám proto, abych zaujala, ale asi aby mi nehráblo. A taky proto je pro mě tak těžké začít, protože se v tom nechci hrabat. Jenže dělat, že to není, znamená čekat, až to bouchne.

0 komentářů: